Run Forrest, RUN !

0
COMMENTS
 
Takže asi tak.
 
Ve fitku - neba.
V kuchyni - neba.
Mezi lidma - neba.
V knize - bezpečí.
 
Shit happens...Deal with it...


One Day I´ll Fly Away

0
COMMENTS
"One day I'll fly away
Leave all this to yesterday
Why live life from dream to dream
And dread the day when dreaming ends."

Nějak mi nedochází, co se to kolem mě děje. Má Samantha /tato přezdívka má jisté spojení se Sexem ve Městě, jen pro upřesnění/ se zamilovala. Do někoho, kdo asi neví, co chce. No, možná to ví...ale nemá koule na to se za to postavit a bojovat o to...o ní...a má drahá Sam je teď nešťastná, protože věřila, že je to On. Tajně s ní doufám, že je to On. Veřím, že koule brzy najde a situaci vyřeší.
 
Má Přítelkyně má neustálý stres a nekončící depku. Má to více faktorů. Třeba škola. Dala se na studium bakaláře a jaksi je ve stresu, protože je to dálkově a při práci to sotva stíhá. Nebo práce. Jejich kolektiv je hvěznej. Skoro na nikoho se nemůže spolehnou. Skoro všechny jsou pomlouvačný slepice. Je to jednoduše takový krásný slepičinec. Pak je tady taky to, že nemá chlapa a její váha taky není podle jejích představ. No...s chlapama nevím, sama nevím jak je možné, že můj Princ se mnou stále ještě je. Ale co váhy se týče, mám jen jednu radu...pro Vás všechny, co jen věčně fňukáte a nic pro to neděláte /kdysi jsem bývala taky taková, fňukala jsem, že kynu a kynu a k tomu kousala do burgera/
 
Má Drahá je také nešťastná. Nemá chlapa.
Sakra čím to jen je, že mám kolem sebe tak skvělé baby, chytré, hodné, úžasné a prostě jedinečné a nemají chlapa. Ne, nejde o to, že by byly ošklivé /ani o jedné to říci nemohu/, namyšlené /spíše naopak/, mající vysoké nároky /neřekla bych/. A pardon o váhu taky nejde, vzhledem k tomu, že každému se líbí něco jiného a jak jsem tuhle psala Viv, pokud někdo někoho miluje, tak vzhled, váha a v podstatě i koníčky jsou druhotnou záležitostí. Klidně můžete mít sexy hvězdu, ale když bude hloupá, omezená a rozhovory na bodě mrazu, tak to padne dřív než se nadějete. Faktem je, že můj Princ nevypadá ani zdaleka, tak jak jsem si kdysi sama představovala. Mám slabost pro tmavovlasý typy a on je jaksi blond:) nebyla jsem sportovně založená a on miluje jakýkoli pohyb, díky němu ho miluju taky /až na běh/, miluju knihy a hudbu - on má hudbu rád a knihu občas i přečte:) Ale není hloupý - naopak, také je ochranitelský - pro mě je pocit bezpečí důležitý a hlavně mi dává najevo, že jsem krásná v jakékoli velikosti /pár jich se mnou zažil/, v šatech nebo v teplákách, s obličejem nebo bez. A to si myslím, že je ten problém. Najít chlapa, pro kterého jim nebude líto otevřít srdce, protože už párkrát byly zklamané. Znám to, vím jak zklamání bolí. Ale já jsem jiná. Mám malou nohu. A jsem odchovaná na princeznách. Popelčino prokletí je znát.
 
Pokud se tento článek někdy dostane před oči chlapa, není úmyslem útočit /Bestií v ženském rodě je až do prdele. Pardon./, ale ukázat, že i když je slečna "nedostupná" a možná i působí namyšleně, tak to tak vždycky být nemusí. Není sranda jít s kůží na trh, neříkejte, že to neznáte, že jste nezažili ublížení od baby nebo jste někomu sami neublížili. I ta nejvíc namyšleně působící slečna může být naprosto úžasná bytost, co má "namyšlenost" jen jako štít, aby ji znova nikdo neublížil.
 
Každý prostě neumí dávat srdce na světlo světa, tak jako se dávají akcie na Wallstreet. Někdo se může zklamat 100x a dále věří, někoho to zlomí už poprvé. A je jedno jestli je to baba nebo chlap, pořád je to lidská bytost, schopná lásky a proto je taky potřeba k ní tak přistupovat. Našlapovat po špičkách, trpělivě a dokazovat, že je to skutečné a upřímné.
 
Day 10 - Favorite Overall Song: I Won't Say I'm in Love. I'm the male version of Meg. I've been in numerous bad relationships and had my heart broken. I say that I will never fall in love again, but I know I'm a sucker for love and romance and it will happen again. I'm just waiting for the happy ending.
 

I believe I can Fly

0
COMMENTS
Zdravím.
Trochu jsem změnila vzhled blogu.
Stáhla.
Abych tak byla přesná.
Pořád to není ono.
 Ale teď už to vypadá nadějně.
Kdysi jsem mívala blog.
Krásný.
Každý měsíc nový design.
Pak jsem ho zrušila.

Čím častěji brouzdám na pro-ana blozích, tím častěji bloumám nad tím, jestli to co dělám je správné. Chápejte, dost jsem zhubla, dokonce se i osvalila, ale mám naprosto nechutný ruce a lýtka. Je to zvláštní, ale začínám být opět zoufalá. Nevím co s tím mám dělat. Jestli s tím vůbec něco dělat jde. Nejsem si úplně jistá, že mi "zdravá strava" pomáhá tak, jak bych chtěla já. Nechci přijít o svaly. Chci přijít o přebytečný tuk. A jak se tak říká: "Zoufalá situace si hledá zoufalé prostředky". Makam 2 roky...z toho 1 rok fakt tvrdě a to tak, že mívám slzy v očích a pořád sakra nic.
V roce 2012 jsem makala do plavek, v létě 2012 jsem stále makala do plavek, ale na léto 2013, v létě 2013 jsem makala do plavek 2014 a letos budu opět makat do plavek na příští rok, tedy rok 2015 a pokud to ani tentokrát nevyjde, tak se na to asi vykašlu. Jak dlouho tohle může člověk vydržet? Jak dlouho může člověk dřít /je jedno jakou cestou/ a nevidět úspěch? Sakra jak dlouho se snaží, než mu to začne být všechno jedno?

Přemýšlím, co by se stalo, kdybych radikálně omezila jídlo.
A teď nemyslím Jojo Efekt.
Přišla bych o svaly.
Přišla bych o sílu.
Přišla bych o energii.
Pravděpodobně i radost ze života.
Mohla bych mít vysněnou váhu.
I když...váha je jen číslo.
Kosti nejsou sexy.
Na druhou stranu macatý ruce a lýtka taky ne.

Tohle je ideál.
 
 
 


I don't like food

0
COMMENTS
nadpis článku není ani z poloviny pravdivý - naopak miluji jídlo ...
 
Bohužel od úterý mi jaksi vadí ... soboty mívám "prasečí" - to jsou ty dny, kdy můžu sežrat na co mám chuť - v rámci možností ... Po úterý nemám pocit, že si to mohu dovolit.
 
Stala se taková věc, přibližně 3 roky makam na své postavě - z toho půl roku jedu jako šílená trénink s trenérkou a ... a výsledek nikde ... buďme realisti /ať si nekřivdíme/ - bříško skoro nemám a to co z něj občasně vyčnívá jsou svaly, prdel se mi zpevnila a i stehna jsou na tom lépe, v obličeji je to vidět, na šatech je to vidět /nikdy bych si nemyslela, že na sebe natáhnu šaty velikosti 32-34/, tak proš sakra mám tak macatý ruce a nechutný lýtka?!
 
Miluju šaty, baleríny, odhalená ramena, ale díky svým PP /problémovým partiím/ se s nimi za chvíli budu muset rozloučit... Nechci si věčně stěžovat, protože to jak teď vypadám mám vydřené a je tam i spousta odpírání, ale jak dlouho tohle bude ještě trvat, než budu mít pěkné nohy a ruce. A co hůř, nemůžu si v reálném světě postěžovat - nikdo totiž nechápe, jak z toho můžu být nešťasná, protože jsem přeci "krásně štíhlá", vždyť nemám žádné břicho /jako by to byl ukazatel štíhlosti/.

Welcome to the Tragic Kingdom

0
COMMENTS
Vítejte moji Drazí,
lehčí deprese několikátý den po sobě.
 
Přemýšlela jsem, jak nazvu další článek, který stejně nikdo nečte. A napadlo mě Tragic Kingdom. Nejen že je to song od No Doubt ... a album ze kterého pochází Don't Speak, ale je to i příznačné pokračování. Minule jsem psala o svém Divném Světě. Abych pravdu řekla, nechce se mi o něm moc rozepisovat, proč taky. Ale ráda bych Vás nasměrovala "mým směrem". Takže:
 
Můj Divný Svět, je tam někde za tou duhou. Hned vedle je Říše Divů, kde si můžete dát čaj s Kloboučníkem, zahulit s Houseňákem a občas pokecat s Alicí /líbí se mi to víc než Alenka/ u algebry /pokud to nechápete, strejda Google poradí/. O kousek dál, vedle Říše Divů leží Země Nezemě, kde už jsem nějaký ten pátek nebyla, protože už jsem vyrostla. Pohádková říše je z druhé strany mého světa. Můj třetí soused je Zeměplocha /zeptej se Google/. A můj 4. a poslední soused je Literárně - Hudební Unie. Jen tak obrazně řečeno. Myslím, že Unie je poměrně navštěvovaná, nikoho od nich neznám, ale nevěřím, že vypnout a ponořit se někam úplně jinam prostřednictvím knihy a hudby, dělám jen já.
 
Ne, nejsem blázen, jen jsem trochu hráblá.
Pokračujeme:
Divný svět, je tak jako většina těhle světů umístěn v oblacích /to vysvětluje tu duhu/. Je tam jedno jediné království: Tragické Království, abych byla přesná. Tragické proto, protože realita je sice o poznání horší, ale bohužel reálná a pravdou je, že uvědomění některých věcí, jako jistojistě nereálných, je docela tragické.
 
Zní to docela divoce, tenhle popis, ale věřte, že můj Zámek v oblacích, je naprosto normální místo.

Nikdy nepodceňuj své přátele, jednou totiž mohou být Tvoji nepřátelé

0
COMMENTS
Co k tomu asi tak dodat.
Už je to nějaký ten pátek nazpět, co mi poprvé ublížily "mé přítelkyně". Základka, co víc říct, ale každopádně se mě to docela dotklo. V ten večer, jsem se vypravila do ... začala jsem jednoduše řečeno snít víc, než je zdrávo.
 
Alenka má svou Říši Divů, Petr Pan bojuje s Hookem v Zemi Nezemi, Malá Dorotoka se přáteli s Čarodějem ze země OZ ... A já ... já mám svůj Divný svět. Místo, které mi poskytuje pocit bezpečí, místo, kde jsem vždy vítaná, ale hlavně - plní se mi tam neuskutečnitelné sny. Ty sny, na které člověk nemá "koule", nesplnitelné, nereálné a nebo jednoduše nemožné. "Nic není nemožné", jak by řekl Jacquimo. Jacquimo není nikdo jiný, než obyčejná vlaštovka z Thumbeliny / O Malence/. Ony ty pohádky jsou všechny takové optimistické, většina z nich má i nějaké to morální krédo, co si budeme povídat. Shrneme-li to, vždy je tam pravá láska, polibek z pravé lásky, citelné dobro a zlo, rozkošná zvířátka a naděje. Ve skutečnosti to ovlivnilo náš život trochu víc, než bylo potřeba. Než najdeme pravou lásku, tak to kurva dlouho trvá a ani není jistý, že to je skutečně pravá láska. Polibek z pravé lásky je poměrně větší kec než "sex až po svatbě". Citelné dobro a zlo, o kom si skutečně troufnete říct, že je dobrý a o kom, že je zlý a víte to na 100%? Rozkošná zvířatka a naděje, to je asi tak jediné, co je totožné s realitou.
 
Každý máme tu svou Zem Vysněnou /nebo aspoň, každý by měl mít/, kde se věci odvíjejí trochu jiným směrem. V tom světě si můžete dělat cokoliv, ale hlavně se nebojíte říct člověku, co vám ublížil, co cítíte a co si o něm myslíte. Spousta lidí v životě Vám ublíží, protože život je přeci jen boj a není to prdel, průser nastává v okamžiku, kdy útok přijde ze zadu...přátelé totiž nikdy neútočí na férovku, jak se tak říká: "face to face". A přesně o to je to horší. Od jisté doby věřím v lidi míň, přestože v každém hledám to dobré, od jisté doby věřím lidem míň, přestože si myslím, že se ke mě ostatní budou chovat tak jako já k nim. Od jisté doby vím, že i přítel umí ranit, že i poté co se z něj stal známý a později jen někdo ... no ... "Somebody that I used to know" může opět ranit a najednou je z něj člověk, kterého celým svým srdcem nesnášíte. A nejhorší na tom je to, že mu to nemůžete vmést do toho jeho proradného ksichtu a zařvat na něj: "Absolutně nevíš kdo já jsem, změnila jsem se. Nejsem ta stejná chudinka, co si znal/a. Jsem dál, mnohem dál než vy dva. Už nikdy nikomu nedovolím, aby mi ublížil tak jako vy. A aby bylo jasno, pro vás neexistuju a nikdy jsem neexistovala a co hůř nikdy existovat nebudu ... hůř pro Vás, samozřejmě. Já jsem bez vás šťastná a spokojená.
 
Tohle drtí mou malou duši, nemůžu jim říct, to co doopravdy chci a ani nebude příležitost, protože bych jim musela omlátit hlavu o pouliční lampu...no...tu hlavu bych omlátila jen Ji. V Jeho případě se jedná jen o lítost. Hrál si kdysi na chudáčka, hraje si na něj dál a jelikož to vypadá jako součást jeho osobnosti, tak si na něj bude hrát do konce života. Tak proč ho pořádně nepolitovat.
 
Jsem teď šťastná s mým Princem, s mým Hrdinou, s Chlapem na slovo vzatým. Jsem i spokojená v rámci možností, co mé existence se týče. Nesnáším své tělo, ale to se snad jednou vstřebá a konečně se uvidím tak, jak mě vidí můj Princ, má Drahá, má Přítelkyně, má Nádherná a Ostatní. Jediné s čím se zatím nedokážu smířit je to, že jsem byla taková p..., že jsem nechala, aby se mnou vyjebávali tak dlouho. Tohle můžu změnit, ale budu se muset vrátit zpět...o pár životů a zjistit, jestli mi ublížili už dřív...jestli jsem konečně na správné cestě za Štěstím.
 
"Tam někde za tou duhou, je můj Divný svět, s nádhernou, věčně rozkvetlou třešní. Tam někde pod tou třešní je místo, kde si mohu číst se sluchátkami v uších s mou Ochechulkou u nohou."

Expecto patronum

2
COMMENTS
K tomuto názvu dnešního příspěvku mě přivedla Emily. Ona ví.
 
Faktem je, že každý máme nějakého patrona a já mám pocit, že ten můj odešel někam bůhví kam.
 
Stagnuju, nezlepšuji se a jsem průměr. Čistý průměr, ani slabší ani silnější, prostě průměr.
 
Možná by bylo vhodné smířit se s tím, že nikdy nebudu lepší, že se vždy najde někdo, kdo bude lepší než já a co hůř, bude lepší i tehdy, když já tu činnost budu milovat a budu v ní chtít něčeho dosáhnout a on s ní začne, protože je to "fajn"
 
Sakra tohle není fajn...tohle mělo být mé vítězství nad sebe samou...a zase nic...mam chuť se na to vše krásně vykašlat, přestat makat, přestat jíst pravidelně...vrátit se zpět na 65kg a možná víc...při 160cm to fakt není v pohodě. Tak jako tak, stejně nikdy nebudu krásně štíhlá a osvalená tak jako Ona. A pravděpodobně se stejně nikdy nebudu mít ráda a nikdy se sama sobě líbit nebudu.
 
Průměr je vždy průměr.
Ani krásná ani ošklivá.
Ani štíhlá ani tlustá.
Ani chytrá ani hloupá.
Jednoduše nevýrazná.
Jednoduše průměr.
 
A tak jako vždy, když jsem zoufalá, volám svého patrona, aby se mi vrátil a aby mi pomohl. Bohužel si nemohu vzpomenout na nejšťastnější chvíli svého života. Asi za mnou stojí Mozkomor a nutí mě myslet na to, co jsem v životě nedokázala, nedokážu a na to co jsem v životě stihla posrat. Pardon. Nechat mě zase v moři zoufalství od něj není pěkné.